Budování hřiště v Ochozi u Brna:

Budování hřiště v Ochozi u Brna

Budování hřiště

 Na počátku padesátých let zazněl již zcela vážně, v kruzích mládeže i starších fotbalových nadšenců, požadavek na vybudování fotbalového hřiště, které by sloužilo i jiným účelům, např. žákům školy při povinné tělesné výchově. Pokrokový funkcionáři v Národním výboru i v Sokole tento požadavek podpořili a začala přetěžká práce se získáním pozemků ve vytypované oblasti „Za Oborou“. Z počátečního smutku majitelů polí tak započalo období radosti pro sportovně založenou mládež, fotbalové nadšence, hráče i příznivce mnoha generací. A přízeň ochozských občanů byla velká. Nebylo divu , že všichni, kteří fotbal chtěli hrát a nebo“jen„ fandit, přiložili ruce k dílu. 

Budování hřiště bylo podloženo stovkami brigádnických hodin s lopatou a krumpáčem v ruce nadšených hráčů i příznivců kopané. Největší kus práce při odstranění ornice a vyrovnání hrací plochy, byl učiněn pomocí tehdy moderní mechanizace, která nahradila namáhavou práci rukou.

28. červen 1953, byl dnem „D“, kdy se hrálo první fotbalové utkání v Ochozi u Brna na regulérním hřišti.Je neděle dopoledne a na ochotském fotbalovém hřišti je tokalo kdyby si všichni Ochozáci, a bylo jich hodně, dali sraz. Pan Karel Krecht jezdí a upravuje hřiště tak usilovně, až náhle jeho kůň klesá mrtev k zemi. Pan Kozel a Kousalík, ochotští mistři tesaři, upravují a usazují dřevěné branky, natahují se sítě, mnozí hráči i fandové upravují hráběmi poslední výmolky na hlíněném povrchu. Když se z ochotského kostela ozval zvon, ohlašující poledne, je vše připraveno k 1. utkání na novém hřišti. Kabiny však ještě zatím nejsou a tak se hráči domácí i soupeře, stejně jako rozhodčí, oblékají do výstroje na sokolovně. První dresy, ve kterých se hrálo, byly bílé s červenými náplety límečků a rukávů“. 

Prvním zápasem vak budovatelské úsilí funkcionářů, hráčů a fandů ochozské kopané nekončilo. Práce s úpravou hrací plochy bylo stále dostatek. Zpočátku se odstraňovaly trsy trávy, na čemž se brigádnicky podílela školní mládež. Později, po zatravnění plochy, byl problém s údržbou trávníku. Někdy pomocí mechanizace JZD, často však i s kosou v ruce zdatných ochotských sekáčů. V pozdější době přišly ke slovu i různé sekačky trávy, od amatérsky vyrobených až po současný žací traktůrek.

Největším handicapem bylo dlouho chybějící zázemí hřiště. Nebylo příjemné pro hráče i rozhodčí, zejména v jarních a podzimních měsících, převlékat se ve vzdálené sokolovně nebo autobusu a umývat se pod pumpou a nebo v potoce. V roce 1964, na vlně postupové euforie, bylo započato s výstavbou kabin na hřišti. Zahájilo se vykopáním studny, potom se přidaly práce zednické, jak odborné, tak brigádnické. V roce 1966 se dílo podařilo a bylo téměř vše jak má být. A když se dodělaly sprchy, tak již nechybělo ke spokojenosti vůbec nic!!